Březen 2007

Můj svět

30. března 2007 v 15:48 | já |  Ego vypráví
Do rytmu žití, s jiskrou v oku a bekovkou naraženou na starostmi plné hlavě se ke mně blíží postava, tak dokonale pasující do víru plzeňských ulic. Je to jedna z těch, do nichž vkládáme své naděje, budoucnost národa. Přistoupí a se samozřejmostí přijímá návrhy na šálek kávy. Živým pohledem s nádechem ironie pozdraví přes tmavé obroučky brýlí všechny přítomné.
Náš směr je jasný : kavárna, čajovna nebo bar, možná navštívíme všechna tato místa a ještě nějaké k tomu. Mladí lidé jsou trochu roztěkaní, ale ve svých názorech jsou pevní jako skála. Nad bílou kávou se rozohní diskuze směřující od Manon po vážený profesorský stav, nikdo neustupuje, přesto zde zůstává skrytý přátelský mír.
Kamarádka mi popisuje druhé dějství z nějaké opery. V očích má zájem, nadšení, jako by se jí ve tváří odráželo slunce. Ačkoli přes hustý dým není vidět na krok, vidím každý její pohyb, grimasu, mrknutí a kochám se, hltám každé její slovo.
Jsme vyrušeny, je zde živo, někdo se zvedl a vystřihl mezi barovými stoličkami obdobu Labutího jezera, smích zní do dálek jak pražská Loreta. Do rytmu hudby se začnou někteří vlnit, zcela bezděčně, to se v nich zmítá mládí mezi žitím a odříkáním.
Jsme unášeni proudem povinností, starostí, myšlenkami na budoucnost. Někdy přehnaně optimističní, jindy zase nedobytní pesimisti. Ve zdání, že jsou v nás kladeny přílišné naděje, bojíme se zklamání, bojíme se zítřka, přesto vedeni nerozvážností mládí, vrháme se vpřed a pereme se vždy a s každým.

Jan Zrzavý

29. března 2007 v 20:48 Něco o Velikánech
Jan Zrzavý, *5. 11. 1890, †12. 10. 1977, český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf, významný představitel české výtvarné avantgardy nastupující začátkem 20. stol.

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zakládající člen skupiny Sursum, člen Spolku výtvarných umělců Mánes, Tvrdošíjných, Umělecké besedy, Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Ve 20. letech podnikal cesty do Itálie, Belgie, pobýval ve Francii. První etapa tvorby (Údolí smutku, Nokturno, Zátiší s konvalinkami, Utrpení) je charakteristická spojením českého secesního symbolismu a expresionismu s prvky kubismu. Ovlivněn B. Kubištou, J. Váchalem, inspirován italskou renesancí, zejména Raffaelem a Leonardem. Po 1. světové válce jeho tvorba vyústila ve formální harmonizaci obrazu a typický abstrahující lyrický a snově měkký tvar (Melancholie, Přítelkyně). V druhé etapě tvorby (od 20. let 20. stol.) se věnoval převážně krajinomalbě (Camaret, San Marco v noci, San Marco ve dne, Ostravské haldy), v níž vytvořil malířskou metaforu pocitu splynutí s přírodními silami harmonie, klidu, trvání. Od pol. 30. let opouštěl pastelově poetický kolorit ve prospěch sytější barvy. Za 2. světové války se v jeho krajinách objevovala osudovost a baladičnost (Via Appia), vedle motivu smrti však i naděje (Benátské zátiší). Pro celou tvorbu bylo příznačné setrvávání u jednoho motivu (zejména motiv Kleopatry). Významný ilustrátor (K. H. Mácha Máj, K. J. Erben Kytice) a scénograf (A. Dvořák Armida).

Václav Renč - Popelka nazaretská

29. března 2007 v 18:13 bella litera
VÁCLAV RENČ
1911-1973Básník, dramatik a překladatel.
Od roku 1948 nesměl publikovat,v květnu 1951 zatčen a ve vykonstruovaném
procesu pak odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, v němž strávil 11 roků života. V těch nejtěžších vězeňských podmínkách
se rodila Popelka nazaretská.
Václav Renč při příležitosti prvního vydání v roce 1969 napsal:
"Tahle skladba vznikala a slovo od slovabyla zapsána do paměti už před mnoha lety, tam, v nejnaprostější samotě, t.j. už ve vyšetřovacích vazbách. Stovky a stovky muklů ji znali zpaměti buď částečně nebo celou, v nesčetných opisech obíhala po světě už dávno předtím, než já jsem se vrátil domů. A tak přemnozí jen čekali na nepravděpodobnou chvíli, kdy snad přece jen knižně vyjde. Vychází tak, jak mi v těch
samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mně prvnímu), že tu i onde by byla na místě menší korektura. Nic na těch okolnostech neromantizuju, milý pane, je to tak, jak to je, a jsem si vědom celé řady mimořádností, včetně kladného světla útěchy a překonávání temnot světlem milosti."

PN,k.VII

29. března 2007 v 18:04 bella litera
Popelka Nazaretská (Václav Renč)
Kapitola VII

Kráčelo jaro Nazaretem.
Učilo ptáky zpívat dětem -
a v srdcích probouzelo žal.
Proč, proč je smutno v Nazaretě?
Proč je tak smutno v celém světě?
Že mor i v kvítí hořkne dál.

Též v tesařově domku chudém
stýská si panna nad osudem,
jejž vysloužil si bědný lid.
Vší silou duše své i těla
ta dívka pokorná by chtěla
na Králi spásu vymodlit.

A hle, vtom před ní znenadání
se jako tichý plamen sklání
zářivý jinoch neznámý.
Kdo je ten krásný? Anděl Páně.
Na prsou kříží bílé dlaně.
Co dívce nyní oznámí?

"Buď zdráva, Boží lásky plná!"
Domem se jako světlá vlna
rozlije neslýchaný hlas.
"Pán s tebou, květe liliový!"
A jinoch tajemnými slovy
zvěstuje Panně Boží vzkaz.

- Dechnutím Krále Hospodina
květ liliový počne Syna.
A staniž se tak ještě dnes!
Ač Král, Duch Boží, svatá Panno,
vyčkává na tvé ne či ano.
Svobodně vol a odpověz...
Tu strnou nebesa i země.
Proud času stanul přetajemně,
ustaly strom i tráva růst,
své vody zastavila řeka.
Jak Bůh, tak celý vesmír čeká
na slovo, slůvko z jejích úst.
V nastalém tichu prudce šumí
krev srdcem Panny. Nerozumí:
jak zvláštní má to přinést daň?
Chtěla být služkou lidu všemu,
ne matkou dítku jedinému.
Ale - jak Pán chce, tak se staň!
Jen zaševelí tato slova,
vtom čas i prostor hnou se znova
a rozproudí se opřekot.
Jaro, jež Nazaretem kráčí,
hned jásot lije v písně ptačí:
Květ liliový počne plod!

Život se ani se zvířaty nemazlí

28. března 2007 v 20:17 Plky
Je to tak - i nevinní trpí... Zvířata také okouší metlu lidí... A cyklicky se trápí a radují...a trápí a radují....
amarula ...... Kdesi v Africe roste ovoce jménem amarula. Když tyto plody spadnou na zem, začnou kvasit a postupně dosáhnou krásných 17% alkoholu. U hostiny se sejdou všechna zviřátka z širokého okolí a svoje tahanice typu "sežeru tvoje děti, protože mám hlad" nechají stranou. A zábava může začít...

Supi se slétají...

28. března 2007 v 10:53 Ego vypráví
Dnes jsem měla pocit, že vedla mne sedí smrt a čeká... prostě jen čeká a kouká,
až mi pomalu začalo být trapně, že zdržuju a okrádám ji o čas.
Ale pak se ve mně vzedmula vlna egoismu a s urputností v oku jsem ji vmetla do tváře:
" Klidně si čekej. Pr... si votlač! Já jsem se tě o společnost neprosila..."
Asi se trochu urazila, ale neodeša...furt sedí a kouká...
To je ale tak blbej pohled.
Měla by nosit tmavé brýle ( nebo růžové ). Byla by pak mnohem příjemnějším společníkem.
Počkat.... Martino! To jsi ty? Dnes ti to vážně sluší...