Můj svět

30. března 2007 v 15:48 | já |  Ego vypráví
Do rytmu žití, s jiskrou v oku a bekovkou naraženou na starostmi plné hlavě se ke mně blíží postava, tak dokonale pasující do víru plzeňských ulic. Je to jedna z těch, do nichž vkládáme své naděje, budoucnost národa. Přistoupí a se samozřejmostí přijímá návrhy na šálek kávy. Živým pohledem s nádechem ironie pozdraví přes tmavé obroučky brýlí všechny přítomné.
Náš směr je jasný : kavárna, čajovna nebo bar, možná navštívíme všechna tato místa a ještě nějaké k tomu. Mladí lidé jsou trochu roztěkaní, ale ve svých názorech jsou pevní jako skála. Nad bílou kávou se rozohní diskuze směřující od Manon po vážený profesorský stav, nikdo neustupuje, přesto zde zůstává skrytý přátelský mír.
Kamarádka mi popisuje druhé dějství z nějaké opery. V očích má zájem, nadšení, jako by se jí ve tváří odráželo slunce. Ačkoli přes hustý dým není vidět na krok, vidím každý její pohyb, grimasu, mrknutí a kochám se, hltám každé její slovo.
Jsme vyrušeny, je zde živo, někdo se zvedl a vystřihl mezi barovými stoličkami obdobu Labutího jezera, smích zní do dálek jak pražská Loreta. Do rytmu hudby se začnou někteří vlnit, zcela bezděčně, to se v nich zmítá mládí mezi žitím a odříkáním.
Jsme unášeni proudem povinností, starostí, myšlenkami na budoucnost. Někdy přehnaně optimističní, jindy zase nedobytní pesimisti. Ve zdání, že jsou v nás kladeny přílišné naděje, bojíme se zklamání, bojíme se zítřka, přesto vedeni nerozvážností mládí, vrháme se vpřed a pereme se vždy a s každým.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama